Epizoda 67: Metody zabezpečení v průběhu věků – od roku 1934 do současnosti

Někdy má smysl ohlédnout se zpět, abychom si uvědomili, jak moc se toho změnilo. Například kdy vstoupily v platnost předpisy o silničním provozu nebo musel být náklad vždy zajištěn?

Ve většině případů je odpovědí odhadovaný nebo odhadovaný rok a víceméně stálé ano/ne.

Tato novela § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu (StVO) konkretizovala to, co zákonodárce skutečně chtěl. Říká se v něm:

• „ani v případě nouzového brzdění nebo náhlého úhybného manévru“ nesmí náklad
• „uklouznout, převrátit se, kutálet se sem a tam, spadnout nebo způsobit hluk, kterému lze zabránit“.
• „je třeba dodržovat uznávaná technologická pravidla.“

Rozhodující je třetí seznam, který se týká pravidel. Obecně k nim patří řada směrnic VDI-2700ff „Zajišťování nákladu na silničních vozidlech“. Jsou zde uvedeny různé způsoby zajištění a popsán jejich výpočet. Samozřejmě by se nemělo zapomínat ani na normu EN-12195 a předpis ČVUT. Hlavní obsah je však srovnatelný, např. zrychlení mají ve všech předpisech stejné hodnoty.

V tomto případě kontrolují nedostatečné zajištění nákladu odborníci, aby zjistili, zda byla dodržena „uznávaná technologická pravidla“. Rovněž se kontroluje, zda je provedení takové, aby byly splněny požadavky § 22 StVO. Směrnice VDI výslovně povolují jiné metody, pokud se jimi dosáhne stanovených cílů. Musí však být potvrzeny nezávislou organizací a poskytovat opakovatelné výsledky.

Bezpečnostní zařízení (Hebtschova metoda), které využívá instinktivní pocit „vydrží to, nepůjdu daleko nebo se nikdy nic nestalo“, tato kritéria nesplňuje. Proto se nedoporučuje. Tato praxe je bohužel běžná nejen u přepravců, ale i u řidičů, kteří musí mít v každém případě solidní školení.

Proto se snažím v následujícím schématu uspořádat metody podle principů pozitivního blokování a třecího blokování a přehledně je prezentovat. Jedná se o můj osobní přístup a možná, že jeden nebo druhý si obrázek osvojí.

Je snadné si všimnout, že rozmanitost variant jednoznačně spočívá v metodách tvarového upevnění, ale v praxi převažuje metoda silového upevnění vázacích prostředků. Žlutě vyznačenou skupinu tvořily upínací desky (správně: mezistěnové zámky), upínací tyče a upínací nosníky. Zajišťovací mechanismus je založen na principu tření.

V praxi se však bohužel často setkáte pouze s metodou vázání. Je nejjednodušší, ale také nejrizikovější.

Stejně tak je běžné použití upínacích desek k upevnění nákladu vzadu.

Tato metoda je také na oko „lepší než nic“, než aby dostatečně zajistila náklad.
V dalších dílech se budu jednotlivým metodám věnovat podrobněji a vysvětlím jejich výhody a rizika spojená s jejich použitím.

Jako vždy, mé komentáře mají za cíl pouze nastínit téma, ale ne ho vyčerpávajícím způsobem pokrýt. Pokud se s danou úlohou seznámíte, možná najdete řešení, která jsou jednodušší a lepší. Prosté nicnedělání zvyšuje obecné riziko ve fázi přepravy pro všechny zúčastněné a tomu je třeba se za každou cenu vyhnout.

Zvládněte to, může to být jen lepší!

Váš, Sigurd Ehringer